Saxana nestárne

Je to tak, Saxana se vrátila, i když z mého pohledu si dala hodně na čas.Tím pádem už moje role je poněkud usedlejší, než bych si představovala. Honza Hrušínský, tentokrát už můj filmový manžel, je také seriozní chlapík, který společně se mnou prožívá situaci, kdy se nám jaksi ztratí naše devítiletá dcera Saxanka. Ukáže se, že se jí s pomocí jedné kouzelné relikvie, kterou objevila na půdě, podařilo přemístit se do kouzelné říše, odkud kdysi přišla její maminka Saxana. Natáčení už máme za sebou a bylo to fajn, protože nás zase režíroval "kliďas" Václav Vorlíček. Film se stále dodělává, protože teď je ve fázi, kdy se animují figury strašidel, trpaslíků a dalších kouzelných obyvatel podzemního světa.Ti budou nakonec naši spoluhráči, ale je prý velmi náročné dát to všechno do kupy, takže do kin půjde film až v příštím roce.

Určitě jste si už zvykla na poklony typu: „Petro, vy ale vůbec nestárnete…“. Kdysi jste mi v rozhovoru prozradila, že ráda chodíte na různé zajímavé přednášky a z nich čerpáte inspiraci a životní sílu. Přesto, stalo se vám, že jste si řekla: Kruci, už jsem fakt stará? A co v takové chvíli děláte, aby vás taková myšlenka tak zvaně nepřitlačila k zemi?
Tak tedy, zrovna před pár dny jsem absolvovala "psí procházku" s architektem Lukešem, který pro laické nadšence jednou měsíčně pořádá pěší výlet po pražských architektonických skvostech. Tentokrát jsme se sešli u Kolumbária na Vinohradech a skončili jsme na Vršovickém náměstí u Gočárova výjimečného kostela. Byla nás skoro stovka, převážně dámy opravdu starších ročníků, které celou cestu křepce cupitaly a poslouchaly se zatajeným dechem fundovaný výklad pana architekta.Tak ty si se svým věkem asi opravdu nedělaly starosti.Čili dost záleží na tom, jaké máte zájmy, jak moc vás stárnutí "bere“ a taky, s kým se porovnáváte. Jestli se chcete přiblížit krasavicím typu Kateřiny Brožové, tak to máte "blbý."

Když ono je tak těžké, vystříhat se atakům všech těch půvabných dam z titulních stránek!
Je ale také třeba vědět, že krasavice z titulních stránek časopisů jsou vyretušované až hanba, a to i ty mladé. Většina z nich má tak 160 cm maximálně a na ulici byste je přehlédli. Já sama jsem taky podměrečná, měřím jen 163 cm a vážím 61 kg, což není zrovna málo. Nosím vysoké podpatky, protože mám krátké nohy, hrbím se, protože mám zbytečně velké poprsí, a nos se mi stále protahuje a zahýbá odjakživa do leva. Prostě každá na sobě vidíme spoustu chyb, které však naše okolí vůbec nevnímá.Takže klid! Stárnout se musí, ale pokud možno, raději s humorem. Ten totiž na nás může někdo ocenit spíš než oblečky ala dvacítka. Jedna z výhod stáří je, že máme možnost dosáhnout toho, aby nás okolí mělo rádo a vážilo si našich názorů, a že nejsme pro smích kvůli snaze vypadat mladě za každou cenu. To ovšem ani v mém případě nevylučuje, že si občas připadám stará, nezáživná a hloupá, protože stále něco roztržitě hledám a co si nenapíšu, nejspíš zapomenu. Jo a taky jsem nedávno šla na poštu, kde sem zjistila až u okénka, že nemám ani tu složenku, ani peníze. Doufám, že teď jsem všechny dámy trochu uklidnila!

Jak dalece je podle vás krása pro ženu výhodou, neřku-li předností?
V tomto mužském světě, zatím ho stále řídí víceméně bez nás, žen, kde většinou narazíte spíš na šéfa než šéfovou, to určitě není k zahození. Až narazíte na šéfku, bude to spíš problém. S hezkou tvářičkou ale nevydržíte dlouho, když vám to moc nemyslí. Nejspíš nakonec skončíte s nějakým dobře situovaným, trochu starším chlapíkem, který si vás, až půjde do společnosti, připne na hruď jako další medaili, ale jinak se na vás vykašle. Já jsem expert na nevyžádané rady, tak nechci dlouho unavovat, ale znám holky, žádné krasavice, které jsou se sebou spokojené, dělají dobře něco, co je baví, a hezkým holkám vůbec nezávidí. Často fakt není co. Jasně, máme v genech zakódované touhu líbit se, abychom utrhly ty nejschopnější samečky, aby naši potomci měli geneticky dobrý základ, "ale ocadˇaž pocadˇ".Přece s námi nebude orat nějaký macho. Najdeme si nějakého prima chlápka, kterému se líbíme tak, jak jsme, a zbylý čas věnujeme tomu, abybychom byly samy dost silné, a tudíž se sebou spokojené. Když už se na to soustředíme, umíme nakonec být hezké všechny.

Vaše dcera je vám velmi podobná, má i podobné povahové rysy? Vzpomenete si, kdy vás jako maminku nejvíc "vytočila"?
Moje dcera je z mého pohledu děsná intelektuálka. Ve svých 28 letech je vzdělanější a v mnoha směrech chytřejší, než já byla v jejích letech.To ona mi musí shánět ty správné knížky. Třeba o ezoterice ví fakt hodně. Když přijde na návštěvu, tak mi chce, chudák, vyprávět o svých problémech s mužskými, chce vědět, který je ten pravý a jak se to pozná. Chvíli to s ní poctivě rozebírám, ale pak ji zaženu k povídání o tom, co mám vidět, kam mám jít a co si mám přečíst. No a vytáčí mě pořád, hlavně proto, že se o ni pořád bojím. Zvlášť, když pořád jezdí do Afriky. To se o ni klepu, protože jednou už se stalo, že týden nemohla přiletět, neboť byla v zemi, kde došlo k převratu. A když už si mohu postěžovat, tak vždycky přijde pozdě, občas si půjčuje peníze a nejmilejší je ke mně po telefonu, protože osobně se dostaví vždycky tak na třetí pokus. Nechci jí to moc vyčítat, protože ještě nemám sklerózu, takže si pamatuji, že moje maminka se mnou prožívala totéž.

Můžete zmínit svoji chaloupku na Českolipsku? Umíte si představit, že byste trávila na venkově víc času, nebo by vám Praha moc scházela?
Zatím si maluji, že až nebudu už zpívat a budu si užívat zasloužené penze, tak určitě na chalupě u Nového Boru. Budu tam mít nejméně dva psy, malého a velkého, pár koček a dokonalou zahrádku. Samozřejmě i manžela! Zatím tam ale vydržím jen v létě. Nesnáším zimu, takže ji raději přežívám ve městě, kde je co dělat. Mohu jít na "pokec" s kamarádkami, do kina, na výstavu. To se ale může změnit, třeba už za čas na lákadla velkoměsta nebudu slyšet a budou mě připadat jako marnost nad marnost.

Ráda bych, abyste pro nás, pamětníky, vzpomněla také svého bratra, muzikanta. Co s ním je, hraje, co vůbec dnes dělá?
Můj bratr Pavel, kdysi velmi úspěšný zpěvák bigbítové skupiny Donald a diskžokej, je nepochopitelně už zasloužilý penzista. Je prezidentem fan klubu Elvise Presleyho (ten mi odjakživa připadá nasládle vyfintěný) a jinak už toho moc nedělá. Což mu zazlívám, protože je velice nadaný a všestranný. Jsme ale každý hodně jiný a během našeho života jsme se moc nevídali. Měli jsme složité dětství. Zemřela nám maminka, když mi bylo devět let, tatínek se znova oženil, přišel s ní i nevlastní sourozenec a můj starší bráška se pak brzy od rodiny víceméně odpojil. Je to asi škoda, ale prostě tak to přinesl život.

Jaké jsou vaše současné moderátorské a pěvecké aktivity?
V současné době je na mě asi mediálně nejzajímavější, že jsem dotočila svůj herecký part v pokračování filmu Dívka na koštěti. To, co připadá nejzajímavější mně, že jsem v loňském roce vydala album Souhvězdí střelce, kde jsou jen moje vlastní písničky, hudba i text. To je jaksi víc moje "dítko". Český rozhlas mi nabídl pořad, kde bych měla své hosty, ale zatím se nic neděje, což mě mrzí, protože práce v rozhlase mě vždycky moc bavila. Co se koncertů týká, vystupujeme teď ve třech, s mým manželem kytaristou a ještě s jedním nejen kytaristou, ale i výborným zpěvákem Karlem Macálkou, který hrál u Vlasty Redla. Jsme takové trochu folk country trio. Hodně teď koketuji se Slovenskem, kde vystupujeme častěji a musím "skromě" říct, že s velkým úspěchem. Jinak si jen tak s manželem Jirkou žijeme, jak nejlépe umíme, hýčkáme své zvířecí miláčky a přispíváme na stravu jedné velké orangutanici v ZOO Ústí nad Labem. Já jsem navíc už léta fanynkou a přispěvatelkou "Člověka v tísni" a konkrétního člověka, kterému dělám adoptivní maminku, mám taky. Je to indická holčička Dyvia, kvůli které mám už léta špatné svědomí, že jí málo píšu.