Jdi na obsah Jdi na menu
 


Petra Černocká: Když jsem v nenáladě, používám humor

30. 8. 2009

Když moderátor uvede Petru Černockou slovy „Zatleskejte, přichází Saxana“, děti, pro které Petra často zpívá, vykulí oči – tahle paní je ta Dívka na koštěti? Petra toho naštěstí v životě už stihla mnohem více než jen zahrát slavnou Saxanu.

Petra Černocká
Petra Černocká
 

Na koncertě k sedmdesátinám Karla Gotta vám to slušelo. Tu černobílou podkasanou sukni jste si spíchla sama? Ptám se, protože na premiéru filmu Dívka na koštěti jste si kdysi šaty ušila.

Šatičky byly italské, trochu dražší modýlek, který mi ale připadal veselý a vtipný. „Akce Gott“ by si jistě zasloužila třeba vyloženě večerní róbu, ale já vlastně nic takového nevlastním. Ohromující róby nemám moc ráda, protože mám pocit, že se ke mně ani nehodí. Nějak se v nich necítím přirozeně.

Na premiéru filmového pokračování Saxany si ale určitě nějaké šatičky spíchnu, už z jakési nostalgie. Mám na to dost času, protože premiéra bude až v příštím roce.

Prý v noci na chalupě neulehnete, dokud z okolních lesů nepřivoláte domů vašeho kocoura?

Co si budeme povídat, pro lidi, kteří nemají, nebo nemohou mít doma zvířecí kamarády, vypadám asi trochu směšně a infantilně, ale kočkomilové mě jistě chápou. Mám ještě dvě kočičí dámy, ale tenhle kocour je miláček. Na rozdíl od svých kamarádek nikdy nepřinese myš, netoulá se, více méně mi stále chodí v patách a kam ho posadíte, tam zůstane.

Neprotestovala proti takové kočičí přesile vaše jezevčice Wajda? Anebo váš manžel?

Je pravda, že když Wajda jednoho dne uviděla, že po bytě chodí kotě, tak to považovala za jakýsi omyl a myslela, že se to brzo nějak vysvětlí a dům bude patřit zas jenom jí. Při třetí kočce už úplně rezignovala. Je se všemi velká kamarádka a když společně přituleni spí všichni na posteli, tak to je okamžik, kdy mě volá můj muž, ať se jdu na to podívat, že to fakt stojí za to.

Než jsme se poznali, tak neměl se zvířaty žádnou zkušenost, a teď je na tom snad hůř než já. Když jdeme někam na návštěvu, tak má s sebou určitě psí tyčinky, pro případ, že by tam měli pejska.

V České televizi jste moderovala pořad Psí život. Co jste se přitom dozvěděla o psech, lidech a sama o sobě nového?

Tak to by bylo na dlouhé povídání, nedá se to shrnout do pár vět. Pro mě bylo dost zajímavé i to, že jsem navštívila domácnosti různých rodin, různě situovaných, někdy i s dost tíživými rodinnými poměry. Některé lidi jsem dost nechápala, jiní mi byli okamžitě blízcí. Všichni ti pejskové, pro které jsme hledali nový domov, byli jakousi spojnicí mezi lidskými osudy, které mě nemohly nechat v pozici chladné profesionálky.

O některých lidech přemýšlím ještě dnes. Dá se říct, že jsem do tohoto pořadu šla s hloupou představou, že to bude prima a užiju si hodně pejsků, kterým navíc mohu pomoct. No, nebyla to zrovna lehká práce.

Profesi novináře jste si vyzkoušela vícekrát – pro Deník jste dokonce před časem psala sloupky. Proč jste zatím napsala jen jedinou knížku „Co mě maminky (ne)naučily“?

Protože to bylo snadné. Šlo o jasně danou linku mého života, nemusela jsem si vymýšlet postavy a děj. Nebyly to sice klasické memoáry, zamotala jsem si tam i úvahy na jakékoli téma, které mě zrovna „bralo“, ale nemusela jsem se trápit ani tím, jak to dopadne.

Bavilo mě to ale hodně, vlastně jsem si v tu chvíli myslela, že je to možná nejlepší povolání, takhle si sedět v tichu své pracovny a psát si co chci, vymýšlet srandičky, nebo se pokoušet čtenářům utrhnout srdce. Doufám, že až zas budu o něco starší a chytřejší, že se k tomu vrátím.

Copak jste vy (ne)naučila dceru Báru?

Nenaučila jsem ji šít, neměla na to dost trpělivosti a dnes ji to myslím mrzí. Má totiž dost „výtvarné oko“, obléká se originálně, takže hodně utrácí za švadleny.

Taky u piana jsem ji neudržela dost let. Sice se základně doprovodí, ale sama teď lituje, že toho nezahraje víc. Jenže tak to prostě je, dokud si potomci neuvědomí, co vlastně chtějí, tak jsou rodiče nahraní a jejich životní znalosti a zkušenosti zůstávají jen ve zbytečných proslovech, na které si dětičky snad jednou vzpomenou. Člověk si musí život osobně osahat, párkrát se hodně bolestně zmýlit a pak už to jde i bez rodičovských rad.

Když dcera Barbora vystudovala žurnalistiku, pustila se s plnou vervou do muziky – ovšem originální. Jste pyšná, že se jablko nezakutálelo daleko od stromu?

To, že zpívá, mi připadá skvělé, pro mě taky bylo zpívání po větší část mého života srdeční záležitostí, a baví mě dodnes. Když jsme bydleli v činžáku, tak celý dům věděl, že naše Bára jde ze školy, protože si už ode dveří prozpěvovala, jelikož v chodbě domu to pěkně znělo.

Mně bylo jasné, že zpívat bude. Že má k tomu „bakaláře“, to je taky fajn, bude mít další možnost, čím se živit. Když mi telefonuje, tak se jí vždycky „mateřsky podlezle“ nakonec zeptám, jestli nepotřebuje nějakou finanční injekci, ale ona hrdě říká: „Mami, to je dobrý!“

Vaše poslední deska se jmenuje „Souhvězdí Střelce“. Její natočení zaplatil váš manžel Jiří. Brala jste to jako důkaz lásky?

Tak to mě nenapadlo, protože naše soužití se vždycky obešlo bez důkazů. Nehledě na to, že se to Jiřímu prodejem CD pomalu vrací, takže jsem ho naštěstí nezruinovala. Nešlo o žádné jeho gesto, to jen já neodolala a pro zajímavost jsem to někde plácla.

Pro mě je důkaz lásky třeba to, že mi nechává svobodu ve všem konání. Tak třeba když vidí, že si soustředěně čtu, tak se neptá, co budeme jíst a udělá si topinky, které mu navíc pak z poloviny zbaštím.

Ta deska se povedla – natočili ji s vámi muzikanti folkaře Vlasty Redla, její obal vytvořil Marek Brodský. Jeho tatínek Vlastimil Brodský byl vaším bratrancem. Kamarádili jste se i přes velký věkový rozdíl?

Právě kvůli velkému věkovému rozdílu jsem pro Bróďu byla dlouho jako rovnocenný partner málo zajímavá. Přišel na návštěvu k mému tatínkovi, se kterým hodně kamarádili jako kluci, a mně a bráškovi přinesl třeba čokoládu. No a my na něj obdivně koukali, protože v té době byl už známý Hajaja, rozhlasový vypravěč pohádek.

Sblížili jsme se až po revoluci, když jsem s ním napsala článek do Mladého světa. Možná jsem se mu zdála zajímavá, protože jsem se neptala blbě. Docela dost času jsme pak spolu trávili na jevišti v klubech, kam jsme třeba přijeli na besedu s písničkami. Já se ptala a on vyprávěl. Některé věci o naší rodině jsem se tak dozvěděla až na jevišti. Jsem moc vděčná za to, že jsme spolu ten kousek života ještě stihli.

Spoustu písniček jste složila pro děti. Zpíváte jim je v pořadu „Saxana dětem“. Znají dnešní malí posluchači film Dívka na koštěti? A jsou lepším publikem než dospěláci?

Řeknu vám po pravdě, že když hraju představení pro děti, tak to je větší zabíračka než pro dospělé. Už jen proto, že nesmíte ani na chvilku ztratit jejich pozornost. Dívku na koštěti znají všichni, jen pro ty menší je zkraje trochu nepochopitelné, když moderátor nešikovně zahlásí: Milé děti, zatleskejte, přichází Saxana!

Nevědí, že ten film vznikl před více než třiceti lety, a tak je musím chvíli přesvědčovat, že ta paní, na kterou se dívají, opravdu Saxana je. Nejlépe to jde, když zazpívám rovnou písničku o Saxaně, protože hlas mám kupodivu neměnný.

Budíte dojem, že jste žena do nepohody. Tak jste se narodila, anebo jste se to musela naučit?

No možná, že tak působím, ale dá to trochu práce. Myslím, že jsem dokonce někdy dost protivná, zvláště po ránu. Proto taky vstávám o hodinu dříve než můj muž, nasnídám se a skočím si pro noviny, a on už mě najde v celkem přijatelném stavu.

Je taky pravda, že jsem se naučila, že lidi, kteří si pořád jen stěžují, jsou pěkně otravní a každý se jim raději vyhne. Takže když jsem v nenáladě, používám humor, což nejvíc pomůže mně samotné.

Na vaší chalupě má manžel Jiří skleník a vy lesy. Prý jste velká houbařka. Prozradíte čtenářům váš nejlepší houbový recept?

No tak zdá se, že jsem zase chtěla být zajímavá, a tak jsem se pasovala na kdoví jakého houbaře. Můj muž toho vždycky najde dvakrát tolik co já. Houby ale dávám v létě skoro do všeho.

Tak třeba udělám na pánvi směs z cibulky, hub, lilku, paprik, ďobáčků (to je sójové masíčko), okořením kmínem, adžikou, ochucovadlem bez glutamátu – to vše na olivovém oleji a smíchám s uvařenou rýži. Když jsem rozmařilá, tak to ještě posypu sýrem.

Vizitka Petry Černocké



Pražskou konzervatoř, kde studovala klavír a operní zpěv, absolvovala árií Kuchtíka z Rusalky.
První angažmá získala v Divadle Semafor, z první výplaty si koupila psa pudlíka.
Po úspěšném konkurzu dostala hlavní roli ve filmu Václava Vorlíčka a Miloše Macourka „Dívka na koštěti“, v němž zazněla píseň „Saxana“.
V listopadu 2003 vyšla Petře Černocké v nakladatelství Ikar knížka „Co mě maminky (ne)naučily“.

Petřin bratr Pavel Černocký byl nejprve bigbeatovým zpěvákem, poté uznávaným diskžokejem.
Dcera Barbora vystudovala žurnalistiku, v současné době se ale věnuje především zpěvu – a to ve skupině Yellow Sisters, soustředěné na soul, funky, r´n´b, world music, jazz a reggae.
Petru pojil příbuzenský vztah s Vlastimilem Brodským – byla jeho sestřenicí.
Manželem Petry Černocké je kytarista Jiří Pracný.


 

Náhledy fotografií ze složky Petra Černocká současnost

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář