Petra Černocká : Připravuji vlastní talk show -Obnaženy-
Přečtěte
si rozhovor se zpěvačkou a herečkou Petrou Černockou. Dozvěděli jsme
se, co ji štve i co má ráda, prozradila nám podrobnosti o své plánované
talk show!
Chystáte nové album?
Novinkové,
autorské album „Souhvězdí Střelce“ jsem vydala v loni. Teď nemám v
šuplíku ani jednu písničku.Taky musím dát nejdřív naladit piáno, teplo
mi ho nějak rozladilo.
Připravujete teď něco pro televizi, film? O čem bude? Jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Petry Černocké? A píseň někoho jiného? Co vlastně posloucháte za hudbu? Jste internetová žena? Je něco, co bytostně nesnášíte? A je něco, čemu nemůžete odolat? Jak stíháte domácnost? Petra Černocká Narodila se 24. listopadu 1949. Ještě za dob
studií na konzervatoři vystupovala s kapelou Pastýři, která se skládala
převážně z konzervatoristů, vedl ji Petr Hannig. Její první angažmá
bylo v divadle Semafor, kde začínala v souboru Šimka a Grossmanna, ale
v roce 1968 se dostala i k Suchému a Šlitrovi. V roce 1968 začala zpívat v kapele The
Cardinals, respektive Kardinálové. jejímž tvůrčím duchem v té době byl
Zdeněk Merta. V této době se provdává za Jana Vaculíka, bývalého
zpěváka a později manažerem Kardinálů. Manželství jim vydrží 12 let. Petra začíná sbírat úspěchy nejen doma, ale i
v Polsku, Rusku nebo třeba Německu. Supraphon (tehdy jediné hudební
vydavatelství) zároveň zásoboval posluchače úctyhodnou řadou asi
šedesáti singlů a několika LP desek. V roce 1971 se stala velice populární píseň
Saxana (Michajlov, Kopta), úzce spjatá s filmem Václava Vorlíčka a
Miloše Macourka Dívka na koštěti, kde Petra ztvárnila hlavní roli
studentky čarodějného umění. Dnes Petra vystupuje se svým partnerem,
kytaristou Jiřím Pracným. Její poslední CD vyšlo v roce 2007 a nese
název Souhvězdí Střelce.
Připravila jsem s jednou velmi invenční dámou talk show „Obnaženy“, ale nevím, která televize se toho případně ujme.
Název je vlastně zkratka –
O běžných názorech žen. Chtěla bych si tam zvát zajímavé a známé ženy,
které si se mnou budou povídat na téma, které je ve společnosti právě
aktuální. Třeba alkohol a ženy, nebo anorexie a podobně. Ve studiu bude
i jeden velmi hezký a také vtipný psycholog. Ten bude zároveň jistě
„kopat“ i za muže.Se kterým skladatelem a se kterým textařem se vám zatím nejlépe spolupracovalo?
Kdysi
třeba s Petrem Hannigem, nebo Zdeňkem Mertou. To jsou výborní
muzikanti, znám se s nimi ještě z Konzervatoře. S textaři - například
s Pavlem Vrbou nebo skvělým Pavlem Žákem. Teď už si hudbu a texty píšu
sama, protože když skládám písničku, tak mě většinou napadá i téma
textu.
Tak nejslavnější je asi „Koukej, se mnou si píseň broukej“, ale v poslední době se mi líbí „Krásná a hloupá“.
Neposlouchám
skoro nic. Mám ráda ticho i v autě. Doma si místo poslouchání muziky
raději čtu. Je to asi spíš pohodlnost, protože v té záplavě muziky,
která k nám proudí, je třeba se řádně orientovat, a to chce věnovat
tomu čas. Občas mi ale něco doporučí moje dcera, která má skvělý vkus.
Ani moc ne. Zas
je to o čase. Na internet chodím jen za nějakou konkrétní informací,
třeba kam a kdy jede nějaký autobus. Hlavně se vyhýbám stránkám, kde se
o mně nějací lidé baví, jako by mě snad znali!
Nesnáším
ty naše politické reje, ale zároveň mě to přitahuje. V politice jsem
asi dost zdatná. U nás se ti hoši stále recyklují a objevují se stále
na nových postech. Já si ale dobře pamatuji jejich předešlé průšvihy a
aféry. Když se chci dovědět něco víc, než nabízejí naše noviny a
televize, dokážu si dojít i na nějakou debatu, třeba do Richterova
domu. Naposledy jsem tam absolvovala debatu o olympiádě. Bém kontra
Niedermayer, bylo to velmi zajímavé! Prošvihla jsem tam ale církevní
restituce, takže jsem odkázaná na blafy různých druhořadých politických
figur. Nesnáším taky adoraci našich fotbalistů spojenou se záchvaty
vlastenectví pivních týpků. Tak toho si teď bohužel užiju dost.
Naprosto
se neovládám v případě rozdávání nevyžádaných rad. Musím tím občas
někoho štvát. Když třeba řečním na téma zdravá výživa před někým, kdo
vyznává knedlo zelo vepřo a zalévá to hektolitry piva, tak jsem asi
„trapná“. Zároveň si také uvědomuji, že i já mám strašné slabosti,
třeba pro hořkou čokoládu a zmrzlinu.
Nemám problém, protože já záměrně žiju tak, abych nemusela stíhat. Mám ráda svůj volný čas a moc si ho vážím.
Je o vás známo, že milujete zvířata – kolik jich doma máte a jaká?
Mám
doma dvě kočky a jezevčíka. Je fakt, že je miluju, věnuju jim hodně
času a jsem s nimi šťastná. Neumím si představit moji domácnost bez
nich. Milovat zvířata je ale hodně snadné, s lidmi je to těžší.
Stýská se vám někdy po operním zpěvu?
Operní
zpívání se mi líbí, jen když to někdo dokonale umí. A to já nejsem.
Opera je pro mě vůbec spíš „konzerva“, někdy moc krásná. Studovala jsem
na Konzervatoři tento obor jen proto, že jiná možnost studia zpěvu
tehdy nebyla. Nakonec jsem stejně konvertovala k lehčímu, současnějšímu
žánru.
Naučila jsem se ale základy harmonie a hrát na piáno,
což mě posunulo k tomu, že jsem si začala psát písničky – to dělám
dodnes. Pravda trochu zbytečně. Nedávno jsem byla v jednom rádiu na
rozhovor a hudební dramaturg vypadal, že by si snad raději nechal
useknou ruce, než by zahrál něco z mojí nové desky. Nakonec jsem ho
ukecala, ale trpěl jako zvíře.
Chtěl pustit leda ten starý
dobrý „Náklaďák“, nebo „Saxanu“. Myslím, že naše rádia zbytečně
podlézají pantoflovým posluchačům. A i ty poněkud podceňují. Nějaká ta
novinka by jim určitě uši neutrhla. Já osobně už rádia raději
neposlouchám, protože je to všechno pořád dokola. Já už po sté
„Báječnou ženskou“, nebo „Ty můj kvítku medový“ slyšet nemusím.
Je nějaké místo, kde jste nebyla a toužíte se tam podívat?
Nikdy
jsem nebyla v Římě, a ani v Londýně. Moje chyba! Vždycky nakonec
neodolám povalování se někde u moře. Hodně se zajímám o architekturu,
kterou si v betonovém letovisku na Malorce moc neužiju. Tak alespoň
objevuji poklady architektury v Česku. A je se na co koukat!
Kým byste byla, kdybyste nebyla zpěvačkou?
Třeba
psycholožkou, k tomu bych potřebovala jen pár let studia. Nejraději
bych ale byla tanečnicí, to je krása. Vychází přímo z řeči těla.
Obdivuji tanečníky, neskonale. Na to jsem ale neměla nikdy dost talentu
a odhodlání tvrdě dřít. Jako amatérská psycholožka ale občas funguji,
protože některé moje kamarádky se mnou své životní zapletence, myslím,
rády konzultují. I když spíš proto, že umím všechno zlehčit, takže se
občas i zasmějí. Smát se je samozřejmě moc důležité! Humor byl
vynalezen snad jen proto, abychom si hned neházeli mašli.
Pomatujete si, jaké to bylo, když jste ještě nebyla populární?
Velice
dobře! Bylo to fajn, nebát se, že popularitu ztratím, když jsem žádnou
neměla. No a tak je to se vším, co máme. Čím je toho víc, tím víc máme
starostí. Ale ta „popularita“ mě zas tak moc nestresuje.
K
výkonu svého povolání ji sice potřebuji, protože s sebou přináší
možnosti lepší a zajímavější práce, ale na osobní život působí spíš
kontraproduktivně. A tak se vědomě snažím žít tak, jako by mě nikdo
neznal. Netrpím paranoiou, že mě všichni pozorují, že snad nejsem
namalovaná, a budou mě pomlouvat.
Jezdím hromadnou dopravou,
protože je to pohodlné, a naopak mohu já pozorovat „normální“ lidi
kolem. Jsem docela zvědavý pozorovatel, který chce vědět, jak to kolem
chodí. Je o čem přemýšlet a je o čem psát. Jen je legrační, že když se
chci dát s někým do řeči, třeba proto, že má pěkného pejska, tak se mě
nejdřív trochu lekne. Lidi jsou, díky exaltovaným médiím, z těch
„slavných obličejů“ tak trochu vyplašení.
Náhledy fotografií ze složky Petra Černocká současnost